První vůně i hřích

První vůně i hřích

Hospodinovi něco chybělo a vztekalo ho, že nemůže přijít na to, co to je, zvlášť když byl vševědoucí. Kdyby se jeho andělé dozvěděli, že neví, co mu schází, byl by jim k smíchu. Ke všemu ho od rána svědilo v nose. Několikrát si kýchl a andělé vychovaně unisono pronesli: „Pozdrav pánbůh, Hospodine.“

„Dejž to pánbůh,“ odvětil Hospodin a vrtalo mu hlavou, co je příčinou jeho kýchání. Nakonec na to přišel, od čeho je také vševědoucí. Obláček, na němž se uvelebil, byl příliš vlhký a zatuchlý. To ho dráždilo. Hlavně ta zatuchlina mu vadila. Potřeboval cítit něco ušlechtilého, krásného a povznášejícího. Něco, co by zklidnilo jeho dýchací trakt a co by rozvíjelo jeho představivost. V prostředí mezi mraky však nic takového nebylo. Na řešení přišel vzápětí. Ihned k sobě povolal archanděla Gabriela, aby s ním zkonzultoval své představy. Nechtěl se dostat do možných sporů s andělskými odbory.

„Gabrieli, rozhodl jsem se, že stvořím vůni,“ oznámil archandělovi.

To se Gabrielovi příliš nezamlouvalo.

„To bych na tvém místě nedělal, Hospodine,“ nesouhlasil s ním. „K čemu vůně? Pro koho? Andělé jsou bytosti bezpohlavní, takže je nepotřebují. A jestli si chceš osvěžit vzduch, tak práskni nějakým bleskem a budeš mít ozónu habaděj.“

Sice měl Gabriel ve všem pravdu, ale to nebyla odpověď, kterou chtěl Hospodin slyšet. Dobře věděl, že andělé jsou bezpohlavní a občas mu tím lezli na nervy. Nebyli ani ryba ani rak, ale díky tomu krásně zpívali zvláště ve vysokých polohách. Především však Gabriel na jeho místě nebyl a nikdy nebude, takže mu nemá co oponovat.

„Nežádal jsem tě o radu, archanděli. Oznámil jsem ti svůj záměr. A ptáš-li se pro koho vůně, věz tedy, že pro moji maličkost, jestli ti to nevadí,“ odvětil Hospodin důrazně.

„Tos měl říct hned,“ byl archanděl najednou samá vstřícnost. „To je něco jiného. To si nějakou vůni vysublimuješ?“

V tom neměl vševědoucí Hospodin ještě jasno. Na to, aby si nějakou vůni vysublimoval, měl málo ingrediencí, především mu chyběl čistý líh, v němž by vůni uchoval, a, jak známo, kde nic není, ani smrt nebere. S tím nemohl nic dělat ani Všemohoucí.

„Ne. Chci jít s dobou a šetřit naše životní prostředí. Myslel jsem, že bych si stvořil pro potěchu nějakou voňavou květinku. Třeba fialky nebo petrklíče. Zkrátka nic bombastického.“

„A nechceš si to, Hospodine, ještě rozmyslet?“ rozmlouval mu archanděl jeho záměr.

„Nechci. Chci jednu kytičku! Copak nemohu chtít jednu květinu? Je to tak náročné a nemožné přání?“ trval Hospodin nespokojeně na svém.

„Není to nemožné ani náročné. Ale když budeš chtít kytičku, musíš stvořit prsť, z níž vyroste. Proto budeš muset stvořit Zemi. Aby ti Země z prostoru nevypadla, musíš stvořit vesmír s jeho veškerými gravitačními, odstředivými a dostředivými silami. Na zemi pak musíš stvořit veškerou květenu a zvířenu tak, aby byla alespoň v souladu s požadavky potravinového řetězce,“ vypočítával archanděl Gabriel, který kromě šéfování andělům a troubení na nebeskou trubku byl v nebi ještě takovým cifršpinónem. „Uznej sám, Hospodine, že to je práce jak na kostele. A proč? Kvůli jedné vůni? Stojí ti to za tu námahu“

Bylo to náročnější, než Hospodin předpokládal, ale občas a zcela výjimečně jako například nyní býval umanutý jako malé dítě.

„Ano, stojí mi to za to,“ odsekl popuzeně. Měl jasno. Nebeští andělé byli líní, tak ať se jim trochu provětrají křídla.

Začalo velké budování a kutání, zkrátka práce jak na kostele, což Gabriel předpovídal. Bylo to hodně namáhavé. Někteří nespokojení andělé Hospodina dokonce tajně pomlouvali: „Tenhle experiment nemůže dopadnout dobře. Kdo to kdy viděl, aby si někdo pro svůj rozmar vytvořil celý vesmír! Na to si netroufli ani takoví miliardáři jako Rockefeller, Kellner nebo Babiš.“

Měli pravdu. Vytvořit celý vesmír kvůli jedné vůni, bylo nehospodárné, ale když Hospodin něco předsevzal, neustoupil.

„Už jsi spokojený, Hospodine?“ ptal se ho archanděl Gabriel na kolaudační veselici.

Hospodin spokojený byl. Před sebou měl ve velké váze voňavé lilie, růže a šeříky, v menších pak byly fialky, petrklíče a bledule, které voněly, až smysly přecházely.

„Přesně takhle jsem si to představoval. Jen si přivoň a pověz mi upřímně, zda to není lahoda?“

Gabriel si přičichl.

„Je to lahoda. Že se mi hlava točí, za to může šerík snad,“ zanotoval omámeně. „Měl jsi jako vždy úžasný nápad, Hospodine.“

„Teď jsem spokojený,“ pravil Hospodin a Gabriel si mohl spokojeně oddychnout. Žádné reklamace nebyly, práce skončila.

„Ale mohl bych být spokojenější,“ prohodil Hospodin, protože se mu ve Vševědoucí hlavě rodil nový nápad.

Gabriel málem spadl z obláčku. Z toho koukala další fuška.

„Doděláme ještě takovou prkotinu. Aby ty vůně měl kdo užívat, stvoříme člověka k obrazu mému,“ rozhodl Hospodin a Gabriel se chytl za hlavu. Když si Všemohoucí stvořil vesmír, dalo se nad tím ještě přivřít oko – Hospodin byl hračička. Ale tvořit člověka?

„Chceš-li stvořit člověka k obrazu svému, Hospodine,“ namítl tentokrát veleopatrně Gabriel, aby šéfa nepopudil, „vezmi v úvahu, že některé tvoje vlastnosti a schopnosti jsou pro ten prototyp zcela nevhodné.“

„A proč?“ podivil se Hospodin. „Copak vševědoucnost, genialita a velkorysost mohou nikomu uškodit?“

„Měl jsem na mysli, Hospodine, lehkomyslnost, ješitnost, neoblomnost, marnivost a přezírání detialů kvůli globální myšlence…“ hlesl opatrně Gariel.

„A do práce!“ hnal ho Hospodin svinským krokem.

Prototyp Adama se povedl a Eva byla vyloženě doslova vymazlená. Hospodin na ni mnohokrát po dokončení spočinul se zalíbením svým okem.

„Ani jsem si neuvědomil, že se mi líbí zaoblené tvary,“ pochvaloval si svůj výtvor. To bylo jiné pokoukáníčko, než na anděly. Pro jistotu je však zatím neobdařil přílišným rozumem a zakázal jim okusit ovoce ze stromu poznání.

Ale něco tomu chybělo. Adam s Evou se chovali jako bratr a sestra. Pomáhali si v každodenním životě, ale tím to končilo. Adama nikdy nenapadlo, aby jí přinesl květinu a Evu zas, aby se těmi voňavými květy kvůli němu potřela. Byli stejně unisex jako andělé. To trvalo jen do té doby, než jim ďábel pokušitel nabídl ovoce ze stromu poznání. Jablko.

Konzumace jablka zapříčinila, že Adam s Evou najednou ke svému zděšení zjistili, že jsou nahatí. Když se spolu schovali v růžovém keři před Hospodinem, na Evu napadala čerstvá rosa z růžových květů a překrásně zavoněla. Kdo by odolal? Sice se styděli, ale už tehdy zatoužili zkoumat své tělesné odlišnosti, které je vzrušovaly.

„Milostivá, ještě nikdy jsem krásnější ženu neviděl. A ta nádherná vůně…“ ocenil ji Adam s přehledem londýnského dandyho.

„Děkuji, pane,“ zarděla se Eva. Tolik chvály najednou ji převedlo do rozpaků. „Však i ty se nemusíš před ostatními za nic stydět.“

Hospodin tušil nějakou zradu, když je nemohl najít. To nebylo samo sebou, aby se mu neozvali. Až Evě to začalo být nedůstojné. Být tam s Adamem sama, to by byla jiná, ale když tam špacíroval Hospidin… Slyšela takových komplimentů a bude se schovávat? Odvážně vystoupila ze křoví přímo před Stvořitele.

„Volals mě, Hospodine,“ otázala se nevinně stojící před ním v celé své kráse.

I Hospodin ucítil vůni růžových květů, která na ni ulpěla. Eva měla v sobě tolik sexapelu, že ho mohla rozdávat. Zároveň ale poznal, že snědli jablko poznání a za trest je vyhnal z Ráje. Potrestat je musel. Věděli, že z toho stromu nesmí okusit.

Až po čase, když se vztahy mezi nimi urovnaly, zeptal se Hospodin Evy, jak je možné, že se tenkrát před ním nestyděla.

Eva se jen tak záhadně usmála.

„Vševědoucí stvořiteli, určitě víš, že žena se nebude nikdy cítit (tak krásně) nahá, když použije omamnou vůni. A o to ti přece, Hospodine, šlo. Nebo snad ne?“

„Jistěže to všechno vím a šlo mi o to,“ zavrčel Hospodin a neměl vůbec radost, že nějaká ženská na světě momentálně ví o něco víc než on a odešel.

„Ženské jsou pro mě španělské vesnice. No, jak jsem to měl vědět?“ svěřoval se později Gabrielovi.

„Příště už raději žádné fialky, Hospodine. Aspoň vidíš, kam to vede,“ pravil shovívavě Gabriel.

„Máš pravdu. V dohledné době objevím kvasný proces a destilaci, Gabrieli,“ souhlasil Hospodin, ale nedalo mu to, aby si nezabručel pod vousy. „Ale stejně se mi ty vůně povedly. Ty budou mít jednou velký úspěch.“

A měl velkou pravdu.

Martin Čáp

All comments