Vražedná „uherská voda“

Vražedná „uherská voda“

V soudní síni byli ti, kteří se přišli podívat na proces s urozenou Kateřinou z Komárova a na Pičíně, vzrušeni na nejvyšší možnou míru. Nikdo z nich nevěří, že by se šlechtična, jejímž manželem je Jan Bechyně z Lažan, karlštejnský purkrabí a mocný státní úředník, mohla dostat před soudní stolec.

Bylo 23. ledna 1534.

Sálem to vzrušeně zašumělo a pak jako na povel všichni zmlknuli. Paní Kateřina v doprovodu biřiců vstoupila. Nesla se hrdě spíš jako význačná návštěva a při tom ji žaloba vinila z několika vražd poddaných provedených zvlášť odporných způsobem. Při tom nechybělo málo a k tomuto procesu málem nedošlo.

Paní Kateřina spravovala během manželovy nepřítomnosti z důvodu služby na Karlštejně vesnici Pičín a ke svým poddaným se chovala neuvěřitelně krutě. Její sadistické chování neuniklo karlštejnskému kronikáři Václavu Hájkovi z Libočan a tak se snažil promluvit si s Janem Bechyněm. Marně. Místo šlechticovy vděčnosti se dočká jen jeho nenávisti.

Hájkovi nezbylo, než aby podal u soudu žalobu, kterému předsedal nejen jeden z nejbohatších ale i zřejmě z nejschopnějších šlechticů tehdejší doby, nejvyšší hofmistr u dvora Ferdinanda I., Vojtěch z Pernštejna.

Rok trvalo vyšetřování. Poddaní proti své paní svědčit nechtěli, takový měli strach. Až teprve pražský kožešník Prokop je ochoten svědčit, jak Kateřina z Komárova připravila o život jeho sestru. Pak ztrácejí strach ostatní. Celkem bylo obviněné prokázáno čtrnáct mordů, ale podle některých odhadů zavraždila až třicet lidí! Své oběti sama sadisticky mučila – řezala je nožem, stahovala jim kůži a do ran těm nebožákům sypala sůl.

Nepomohlo jí ani svědectví manžela, který se snaží přesvědčit soud, že činům, z nichž byla obviněna jeho žena, nebyl přítomen, ničeho si nevšiml, a proto je spáchat nemohla.

Svědci byli vyslechnuti, jednání soudu se chýlilo ke konci. Kateřina se celou dobu tvářila značně pohrdavě a přezíravě, jako by se jí probíhající jednání vůbec netýkalo.

„Odsuzuji vás k propadnutí hrdla!“ vynáší předseda soudu Vojtěch z Pernštejna nečekaný ortel, proti němuž není odvolání. Zprvu jeho slovům nikdo nevěřil. Oni obviněná do poslední chvíle nepočítala s trestem. Po Pernštejnových slovech se její fasáda „pokerového hráče“ doslova rozbila na tisíc kousků a šlechtična dostala hysterický záchvat.

„Co si to dovolujete? Já, urozená žena, mám být vydána katu? A kvůli čemu?“ křičela jako smyslů zbavená. „Se svými poddanými si můžu dělat, co chci! A jestliže mám zemřít, vezmu vás sebou!“

Víc už neřekne, protože ji stráže vyvlekli pryč.

Vojtěch z Pernštějna si z jejích slov mnoho nedělá. Podobných výhrůžek už slyšel…

K popravě skutečně nedojde. Ne snad proto, že by Kateřina z Komárova měla tolik přímluvců, ale proto, že tehdejší český král Ferdinand I. se bál. Celkem správně předpokládal, že na veřejnou exekuci urozené šlechtičny by se sešly zástupy lidí a on nestál o žádné eventuální nepokoje.

Kateřina z Komárova neskončila na popravišti mečem mistra popravčího, jak by se slušelo. V poslední chvíli jí uděluje král milost, kterou bychom dnes mohli nazvat spíše krutým žertem – poprava byla změněna na doživotí. To si má odpykat v hladomorně ve věži Mihulka, kde ji dostihuje za necelé dva měsíce pozemská spravedlnost. Dne15. března 1534 umírá hlady. Kromě manžela po ní nikdo netruchlil.

Ale Jan Bechyně i přes zármutek musel naplnit odkaz své ženy… Měl přesné instrukce.

Hned nazítří navštívil pernštějnský palác na Hradčanském náměstí mnich se vzácným dárkem. Byl uveden k Vojtěchu z Pernštějna, který si potrpěl na neobvyklé věci. Držel v ruce nezvykle tvarovanou lahvičku s nějakou tekutinou.

„Co to je, otče?“ zajímal se.

„Uherská voda, synu. Jen si přivoň,“ vybídl ho mnich.

Uherská voda byl název pro první „vrcholně gotický“ parfém. Nechala ho namíchat uherská královna Alžběta a dala mu jméno podle své země. Uherská voda obsahovala vonné oleje rozpuštěné v alkoholu. Hlavními vonné příměsi pocházely především z bylinek, jako byla majoránka, levandule, rozmarýn, šalvěj či tymián. V pozdějších recepturách se objevuje citronová či pomerančová kůra.

Pernštějn si skutečně přivoněl a ta lahodná vůně mu učarovala.

„Moc ti děkuji. Za tuhle vůni ti budu, otče, do smrti vděčný,“ řekl Pernštějn a hodil mnichovi pár zlaťáků.

„Tvá vděčnost mě, synu, zavazuje. I já na tebe budu myslet a modlit se za tebe až do tvé smrti,“ odvětil mnich tajemně.

„Jsi laskav, otče. Nechť, bůh provází tvé kroky,“ rozloučil se s ním Vojtěch.

Dne 17. března ráno Vojtěch použil uherskou vodu na obličej a na krk. Vonělo to úchvatně jen do té doby, než mu tekutina začala rozežírat kůži až na maso. Nakonec Vojtěch z Pernštějna umírá v neskutečných bolestech. Jeho obličej byl v takovém stavu, že nezvykle na tehdejší dobu byly ještě v noci jeho ostatky převezeny do rodinného sídla Pernštejnů – do Pardubic, kde byly uloženy do hrobky.

Od smrti Kateřiny z Komárova uplynuly dva dny.

Přípravy na pohřební obřady tak vysoko postavených úředníků obvykle trvaly i několik týdnů.

Za necelého půldruhého měsíce 30. dubna 1534 Jan Bechyně obvinil Hájka z Libočan ze zpronevěry a zanedbávání úřadu. Do Prahy k soudu vezli kronikáře přivázaného ke koňskému břichu, jak byli přepravováni nejtěžší zločinci. Nutno dodat, že Hájek toto protivenství přestál a zemřel až o devatenáct let později.

Martin Čáp